Severní Norsko je skutečnou srdcovkou skialpinistů a s lehkou nadsázkou lze tvrdit, že vynechání tohoto zimního sportu při návštěvě za polárním kruhem by bylo považováno za hřích. Během svých dvou zim strávených v Tromso jsem měl konečně příležitost podniknout výlet na sousední ostrov Senja na skialpech. Za tuto skvělou zkušenost vděčím nejvíce svým kamarádům Petrovi a Lukášovi, kteří mě pozvali na třídenní dobrodružství, o kterém pojednávají následující řádky. Rozhodl jsem se oživit poněkud opomíjenou kategorii „zápisky z cest“ na svém blogu a obohatit jej o nové zážitky.
Začalo to v Tromso
S Petrem i Lukášem jsem byl v kontaktu už nějakou řadu let, avšak nikdy předtím jsme se nesešli osobně. Spojilo nás dohromady až Tromso, kde se všichni tři živíme v turismu zaměřeném především na polární záře. Sezóna se však už neúprosně blíží konci a již za krátkou dobu se zase všichni rozprchneme do všech možných koutů světa. Petr přišel s nápadem, že vyrazíme na skialpech na vedlejší ostrov Senja, kde strávíme dvě noci na horské chatce uprostřed divočiny.
S Lukášem jsme si nejdříve museli vypůjčit vybavení ze zdejší půjčovny Tromso Outdoor. Za kompletní set (splitboard, boty a hůlky) na 48 hodin jsme dali zhruba 1100 norských korun. Následně jsme naskočili k Petrovi do auta a vyrazili směrem Sommaroy na trajekt. Nějakým nedopatřením jsme se spletli v jízdním řádu a na místě čekali hodinu navíc. Čekání jsme si zkrátili kávou v restauraci nedalekého Arctic Hotel.
Ostrov Senja
Senja je druhý největší ostrov v kraji Troms a Finnmark, který se nachází za polárním kruhem západně od města Finnsnes a jihozápadně od města Tromsø.“ Dostat se sem můžete i autem, my však volili trajekt. Chvíli po vylodění jsme strávili pouhých pár desítek minut jízdy autem, než jsme se dostali k majestátnímu horskému útvaru Segla. Tohle místo jste už určitě někdy spatřili na Instagramu 🙂
Předtím jsem zde byl pouze jednou, avšak jenom dole na parkovišti. Venku byla nulová viditelnost a padaly říjnové trakaře. Tentokrát však počasí vypadalo znatelně příznivěji. Poprvé v životě jsem se obul do skialpů (konkrétněji splitboardu) a vyrazil vzhůru. Kluci mi okamžitě zmizeli za horizontem a já se marně snažil obnovit svou dávno ztracenou kondici.
Nakonec jsme se však přeci jenom nahoře všichni sešli, pořídili pár fotek a užili si sjezd prašanem zpátky k autu. Bylo to pouhých pár minut, ale dostatek času na to, abych si uvědomil, že Senja na skialpech byl skvělý nápad. Bohužel se mi však hned ze startu podařilo trefit strom a lehce si roztrhnout rukáv mé oblíbené bundy.
Následně jsme se ještě potřebovali přiblížit naši cílové destinaci vzdálené zhruba hodinu a půl jízdy autem. Cestou jsme si však neodpustili zastávku u vyhlídky Tengeneset, známé také jako ,,devil’s teeth“. Na místě parkoval karavan s německou značkou, jehož posádka mi ochotně poskytla lepící pásku na můj roztržený rukáv. Poté jsme se zastavili ještě i u pláže Bostranda, poblíž které se nachází i majáček Krakeslottet.
Noční krajinou do opuštěné horské chatky
Večer kolem desáté jsme znovu obuli skialpy, naplnili batohy jídlem a nezbytným vybavením na dva dny a vydali se do divočiny. Cílem bylo dorazit do chaty, která pojme pouze tři osoby, a doufat, že nebude obsazena. Tato bezejmenná horská chata je volně přístupná, avšak je třeba se k ní nejprve dostat skrz zimní krajinu. Sice jsem nadával na splitboard, ale v botách by to bylo ještě větší utrpení.
Stále jsem se učil s tímhle vynálezem správně chodit a klimbající se spacák na batohu mě párkrát převážil do hlubokého sněhu. Ke konci jsem byl už znatelně vyčerpaný, kdežto kluci si stále pískali na cestu. Naštěstí byla však chata prázdná, venkovní teploměr ukazoval -25 stupňů a vevnitř už zbývalo pouze zatopit a otevřít láhev Jack Daniel’s na dobrou noc.
Do spacáku jsem zaléhal s lehkou třepavkou, nemohl jsem se totiž ani za nic vyhřát. Kolem třetí hodiny ranní však začaly kamna žhavit ostošest. Museli jsme mít uvnitř dobrých 40 stupňů. Otevřeli jsme co se dalo a Petr dokonce vyběhl polonahý ven na sníh. Do rána jsem už spacák ani žádné jiné teplé vrstvy nepotřeboval. Stále nechápu jak tohle celé dokázal Lukáš prospat.
Vzhůru do hor
Upřímně, bilo se ve mě vzrušení a obavy zároveň. Na nohách jsem měl hned několik puchýřů a předchozí den byl pro mě fakt náročný. Tento den nás však čekalo ještě větší vytížení. Z některých svahů šel respekt a doufal jsem, že se nedostanu do styku s lavinou. Přeci jenom nejsem na tento typ lyžování vůbec zvyklý.
Balíme a vyrážíme! K mému překvapení to jde dnes podstatně lépe. Chlapi mi furt utíkají, ale už si alespoň nepřipadám tak marný a na konci jejich přestávky je vždy dobíhám. Venku se nehne ani větvička a na obloze není ani mráček. No prostě perfektní podmínky a totální ticho. Široko daleko nešlo slyšet nic víc, než naše zafuněné plíce.
Dole jsme si vyhlídli azimut směrující na nejvyšší bod v širokém okolí. V ten moment mě však vůbec nenapadlo, že bychom to mohli skutečně vytáhnout až nahoru. O pár hodin později jsme tam však už stáli. Kromě jedné namrzlé jižní strany pod úhlem dobrých 45 stupňů šlo všechno ostatní docela v pořádku.
Nahoře jsme si dodali kuráž pivem, doplnili energii menším občerstvením a postupně se připravovali na sjezd zpátky dolů k chatě. Poprvé v životě jsem cítil respekt z jízdy na snowboardu, avšak nahlas jsem to nikomu neřekl. Tři, dva jedna…. ,,Today is gonna be the best day!“
Spouštíme se dolů prudkou severní stranou. Cestou mě vůbec nezajímá foťák a celý sjezd si maximálně užívám. V hlavě si jen promítam, že Senja na skialpech byl zatraceně dobrý nápad! A pak vidím Petra zabořeného ve sněhu s lyžemi ve vzduchu. S Lukášem zastavujeme a doufáme, že je v pořádku. Peťan se první ujistil, že to má natočené na dronu a následně odvětvil, že je v pohodě.
Nakonec jsme se všichni tři dostali v pořádku až dolů.
Ledová koupel a polární záře
Po zbytek dne jsme víceméně už jenom odpočívali. Teda alespoň já s Lukášem. Lákal nás nedaleký potůček, kterému jsme nakonec nedokázali odolat. Teplá sprcha je sice fajn, ale ten pocit z ledové koupele to prostě nepřekoná! Na pár desítek vteřin se ponořujeme do vody mezitím, co si Petr ještě sjíždí nedaleký kopec.
V šest hodin ráno musíme vyrazit zpátky k autu, abychom se stihli dopravit zpátky do Tromso, kde musíme včas vrátit vybavení a nachystat se do práce. Domlouváme se tedy, že jdeme v jedenáct spát. Jenže tenhle plán se matce přírodě příliš nezamlouval a proto nám přesně v moment večerky poslala na oblohu krásnou světelnou hru v podobě polární záře.
No co, tak to prostě dospíme někdy jindy… I přesto, že tenhle fenomén vidíme na obloze téměř každou noc, tak jsme stejně ani tentokrát nedokázali odolat a z posledních zbytků energie jsme pobíhali po okolí a fotili. Krásná třešnička na dortu a poslední připomínka, že Senja na skialpech byla skutečně dobrým nápadem 🙂
