Přechod Madeiry: Vše, co potřebujete vědět!

Madeira je portugalský ostrov ležící v Atlantském oceánu. Geograficky je blíže Africe než pevninskému Portugalsku a panuje zde celoročně přívětivá teplota. Ne nadarmo se Madeiře přezdívá ostrov věčného jara. Tento malebný ostrůvek uprostřed Atlantiku se v posledních letech stává velice populárním terčem cestovatelů všech různých kategorií. Jeden z méně okoukaných způsobů, jak Madeiru zažít velice intenzivně, je přejít jí pěšky po svých. Začátkem dubna jsem vyrazil na sólo přechod Madeiry a svou autentickou zkušenost společně s užitečnými informacemi Vám předám prostřednictvím následujících řádků. Podrobnější informace o Madeiře samotné pak naleznete v tomhle článku.

Nejlevnější auto naleznete na Discovercars.com
Vyberte si nejlepší ubytování ze širokého seznamu na Booking.com
Seznam všech organizovaných aktivit naleznete na Getyourguide.com
Naučte se cestovat levně a chytře v tomto článku
Cestovní pojištění AXA za polovinu zde
Detailní 8-denní itinerář Madeira klikněte sem
Mapa nejkrásnějších míst tady

Kdy vyrazit na Přechod Madeiry?

Návštěvou Madeiry neuděláte chybu v žádném ročním období. Průměrné denní teploty vzduchu se celoročně pohybují mezi 18 a 30 °C. Nicméně i přesto vás zde může v zimních měsících zaskočit vytrvalý déšť, nebo dokonce sníh na horách. Bílá pokrývka na vrcholcích je rarita, ale stát se to může taky.

Za chladné a deštivé měsíce se považuje období od listopadu do února. Obecně se dá také říci, že severozápadní pobřeží a horské oblasti jsou svým klimatem méně stabilní a prší zde podstatně více.

Naopak nejteplejší a nejsušší období vyhledávejte mezi červnem až zářím. Mějte však na vědomí, že většina lidí bude plánovat cestu na Madeiru právě v těchto měsících. Kromě všudypřítomných davů turistů mohou být také ceny ubytování a služeb podstatně vyšší. Jako kompromis se tedy jeví nejlépe duben, květen a říjen. V těchto měsících máte navíc jistotu, že zažijete Madeiru krásně zelenou a svěží.

Kterým směrem vyrazit?

Žádná oficiální trasa na přechod Madeiry vlastně neexistuje a je zcela na vás, jakým směrem a přes které body se vydáte. Já se rozhodl vyrazit z městečka Porto Moniz na západním pobřeží s cílem v Sao Lourenco na východě. Cestou jsem si pouze vytipoval pár zásadních míst, které jsem chtěl navštívit a pomocí mapy.cz si už nějak pospojoval trasu. Níže naleznete mou mapu. Jenom vás varuji, že některé části byly špatně průchozí. Zejména od Pico Ruivo do Paul a 25 Fontes.

Jít opačným směrem určitě také dává smysl. Dostat se na východní pobřeží z letiště je méně náročné a závěrem trasy se můžete pěkně zregenerovat v oblíbených přírodních bazénech v Porto Moniz. Může to být příjemná třešnička na dortu.

Kempování na Madeiře

Kempování na Madeiře je povolené, ale existují zde jistá omezení. Budete se muset předem registrovat na těchto stránkách a mít povolení po celou dobu u sebe v případě náhodné kontroly. Já tohle upřímně vůbec neřešil. Jednak jsem neměl o této povinnosti tušení a také jsem Madeiru přecházel v období pandemie, kdy byl ostrov zcela vylidněn. Dnes už je situace jiná, a kdybych se rozhodl zopakovat si přechod, tak bych si povolení určitě vyřídil.

Při spaní na divoko mám své zásady. Nikdy nevyhazuji odpadky do přírody. Zanechávám po sobě místo v takovém stavu, jak jsem ho objevil. Nerozdělávám oheň mimo existující tábořiště a k přírodě se snažím být maximálně ohleduplný. Stan stavím pozdě večer a balím se brzy ráno. Snažím se být minimálně nápadný a maximálně zodpovědný vůči životnímu prostředí. Pokud se mnou také sdílíte tuhle filozofii a plánujete kempovat dostatečně daleko od všech, pak asi není potřeba to povolení příliš hrotit. Avšak nechci vás k ničemu navádět a zažádat si o permit zabere jen pár minut času.

Vybavení na treky

Balení na dálkový trek je vždycky o hledání kompromisu mezi váhou a komfortem. Abych vám to usnadnil, připravil jsem detailní seznam věcí na treky a vybavení do hor, který vychází z mých zkušeností z Pyrenejí i dalších evropských pohoří. Nechte se inspirovat.

Mini-Ebook: Sólo přechod Madeiry

Objevte krásu Madeiry z perspektivy sólo cestovatele. Autentický příběh osmidenního přechodu ostrova, plný praktických zkušeností a inspirace pro vaše vlastní dobrodružství. Pokud vám má tvorba přináší radost či inspiraci, potěší mě vaše podpora v podobě zakoupení tohoto e-booku.

Prohlédnout Ebook

Kde sehnat plynovou kartuši

Plynové kartuše seženete na Madeiře v jakémkoliv obchodě s outdoorovým vybavením. V hlavním městě Funchal například v Decathlon Connect (dále od centra je i klasický Decathlon, ale tam mají po většinu času jen narážecí kartuše), nákupním centru Galerias São Lourenço, outdoorovém obchůdku O Bordão, železářství F. Abraham Rodrigues nebo třeba ve vedlejším městě Machico v železářství Ferragens Raul Menezes.

Doporučuji sledovat i tuhle skupinu na Facebooku, kde si Češi vzájemně často přenechávají nevyužité kartuše v blízkosti letiště.

Jak se sbalit na přechod Madeiry?

Na tohle téma mám sepsaný samostatný článek, ve kterém rozebírám dopodrobna svůj seznam vybavení. Doporučuji si jej přečíst zde. Na Madeiře jsem při této návštěvě strávil téměř celý měsíc, tudíž jsem měl i pár ,,zbytečných“ věcí na zbylé dny. To jen kdybyste náhodou chtěli celý seznam úplně zkopírovat, nebo vám některé z položek nedávaly smysl 🙂

Přípravy na místě před zahájením přechodu

Má cesta začíná v hlavním městě Funchal. Zde jsem strávil krásných 10 dní v hostelu Jaca. Tento hostel se nachází přímo v centru města a cenově vychází hodně dobře. Původně jsem nezamýšlel zde zůstat tak dlouho, ale zrovna se mi podařilo natrefit na skvělou partu, díky které jsem si pobyt dobrovolně prodloužil.

V okolí se nachází několik supermarketů, kde si můžete nakoupit zásoby jídla na cestu. Můj jídelníček se skládal ze sušených brambor, červené čočky (tohle už bych znova neudělal), instantních těstovin, směsi ovesných vloček a oříšků, několika tabulek čokolády atd. Když jsem měl cestou možnost, tak jsem se stravoval v restauracích.

Na Madeiře jezdí autobusy mimo hlavní město Funchal velmi zřídka. Na Google mapách spoje vůbec nenajdete. Do Porto Moniz jsem se dostal se společností Rodeoste z této zastávky. Jel jsem v sobotu 7:30 ráno autobusovou linkou číslo 139. Podrobný rozpis spojů naleznete na stránkách Rodeoste. Autobusová doprava na ostrově je však trochu složitější. Potřebujete-li se dostat jinam než do Porto Moniz, tak doporučuji přečíst si článek uvedený níže.

Chystáte se na Madeiru?

Přečtěte si Průvodce Madeira, kterého jsem psal na základě informací, jaké bych sám rád uvítal před vycestováním na ostrov. Ubytování, letenky, doprava a další informace naleznete uvnitř článku.

A jestli chcete po přechodu objet i zbytek ostrova, mám hotový 8denní itinerář Madeiry s interaktivní Google mapou.

Nezapomeňte také využít mou 50% slevu na cestovní pojištění! Více informací zjistíte kliknutím ZDE

Zápisky z cest

V rámci svých dobrodružných cest si zaznamenávám autentické zápisky toho nejvýživnějšího dění z konkrétních momentů, míst a setkání. Následující část článku je ryzí výtažek z těchto zápisků, které vznikaly po nocích ve stanu v průběhu přechodu. Kromě praktických informací jako vzdálenost a převýšení na jednotlivých etapách, vám můžu alespoň více přiblížit, jak přechod v mém podání probíhal.

Sólo přechod Madeiry ze západu na východ

Den 1. Porto Moniz – Fanal (16,1 km ↗ 2090m ↘944m)

Autobus má menší zpoždění zhruba 15 minut. Za pouhých 6 euro v hotovosti mě však doveze až do Porto Moniz a malou časovou prodlevu řidičovi odpouštím. Cestou pozoruji vycházející slunce nad horizontem. Nádhera! Avšak těsně před cílem se spouští déšť, který naštěstí během dvou káv ve zdejší kavárně ustupuje.

Nakopnutý kofeinem vyrážím do kopců. Mohl jsem jít jednodušší cestou okolo pobřeží, ale to bych nevystřílel svůj zásobník nadávek na ten nepochopitelně prudký stoupák. Když přechod Madeiry, tak pořádně.

Počasí se naštěstí umoudřilo. Později nacházím první turistické značení a svým směrem jsem jistější i bez offline map. Ovšem má to háček. Trasa je zavřená. Tohle se na Madeiře kvůli sesuvům půdy stává. Rozhoduji se překročit výstražnou pásku a pokračovat dále.

Po celém dni stoupání se mi konečně dostává mírnějšího terénu. Cesta je nádherná, doprovázená levádou, zpěvem ptáků, hučením vodopádů a… sakra! Už chápu proč je trek zavřený! Tenhle sesuv nevypadá dobře, ale jsem už za větší půlkou a nechce se mi vracet zpátky. Přidržuju se kořenů z utrženého svahu a opatrně traverzuju zasypanou římsu. Propast pod nohama se snažím ignorovat.

Hodinu před západem slunce přicházím do cílové destinace. Fanal je opravdu nádherný! Stavím si stan mezi pasoucím se stádem krav a s foťákem si užívám zlatou hodinku. Tohle je ráj fotografů. Za svitu čelovky si chystám teplou večeři a zaléhám do svého nového spacáku.

Den 2. Fanal – Pico Ruivo da Paul (24,4 km ↗ 1741m ↘1354m)

Mám pocit, že stádo krav se žene přímo proti mému stanu! Takový budíček jsem si nepřál. Radši se sbalím a budu pokračovat. Hned ze startu lehce bloudím. Kopíruju trasu v mapách, která schází z vyznačené stezky do houští. Scházím nekonečně dlouho prudce dolů. Všechny včerejší nastoupané metry si dnes opět slezu.

Trasa podél neudržované levády je stále náročnější. Přes cestu leží popadané stromy a s těžkým batohem je to horší překážka než jsem si dokázal představit. Třešničkou je vodopád tekoucí přímo skrz stezku. Tohle suchý nedám! Leváda všude vytéká a já mám boty tak mokré, že se loužím přestávám vyhýbat. Možná jsem si přechod Madeiry mohl naplánovat lépe.

Starost opadá, když potkávám turisty nedaleko 25 fontes, které znám z dřívější návštěvy. Příliš se nezdržuji. Na mapě mám vyhlédnuté místo na spaní 13 km daleko. Vyčerpaný bych to rád dnes stihl. Naštěstí mám nejhorší terén za sebou.

Na hřebeni mě zastihuje vítr a mlha přecházející do mrholení. Bolí mě záda, je mi zima a trápí mě puchýř z rozmočeného chodidla. Turisté nasedají do aut a prchají do vyhřátých hotelů. Já procházím menší krizí. Tento den si budu dlouho pamatovat. Zbývá přejít asfaltový úsek, kde nevidím skrz mlhu na 15 metrů. Do kempu jsem dorazil z posledních sil a v dešti stavěl stan. V 6 večer zcela mrtvý odpadám.

Informační vsuvka – trasa přechodu Madeiry

Přechod Madeiry jsem si naplánoval spojením míst, které bych rád navštívil. Nešlo o žádnou oficiální stezku. Občas si to vybralo svou daň tím, že jsem se zkrátka nedokázal vyhnout nezáživným, nebo naopak hodně ,,záživným“ a neprochozeným úsekům. Jestli máte v plánu jít na chlup stejný přechod, tak doporučuji předem zvážit pro a proti.

Den 3. Pico Ruivo da Paul – Pico Grande (18,2 km ↗ 2409m ↘2342m)

Probouzím se do suchého a slunečného rána. Dopřávám si hygienu u studánky a brzy zjišťuji, že jsem vyšel špatným směrem. Jsem líný se vracet, tak pokračuji podél silnice.

Cesta je monotónní a příliš se nezdržuji. „Obyčejná“ vycházka končí, když narazím na kilometrový tunel. Snažím se najít cestu okolo, ale žádnou nenacházím. Sedám si, vařím vločky a přemýšlím. Mezitím přicházejí dva pracovníci. Ptám se kudy dál. S úsměvem ukazují na tunel podél levády, jehož vstupu brání vodopád. No to si děláš pr…!

Skutečně vlezli dovnitř a zmizeli ve tmě. Nasazuji pončo, čelovku a následuju je. Římsa široká maximálně 70cm a černočerná tma umocňují zážitek. Nejednou jsem se praštil do hlavy. Na druhé straně mě čeká ještě jeden podobný tunel.

Brzy stojím před vesničkou Encumeada. Filtruji vodu z levády a mířím do hor. Stezka je malebná! V údolích se honí mraky, horští velikáni všude kolem a kromě pár turistů jsem úplně sám.

Cíl je jasný – dnes budu spát na vrcholku Pico Grande. Na místě však fouká silný vítr a do skal nelze přikolíkovat stan. Zklamaný scházím níže, kde nacházím lepší tábořiště. K večeři mám připálenou čočku a poslouchám zvuky sesouvající se půdy, kudy jsem přišel. Dnes jsem utekl hrobařovi z lopaty! A aby toho nebylo málo, přichází bouřka. Jsem na vrcholku hor bez úkrytu. Psychika mi nedovoluje usnout.

Den 4. Pico Grande – Curral das Freiras (4,5 km ↗ 310m ↘1295m)

K mému zjištění se probouzím mokrý! Nechápu jak se to stalo. V noci nepršelo, přesto mám stan i spacák promočený. Srazilo se v něm množství vody. Naštěstí neprší a můžu věci vysušit.

Za včerejšek se vybil telefon i power banka. Potřebuji do údolí dobít. U vodopádu doplňuju tekutiny, snídám, myju se. Než dokončím rutinu, spustí se déšť. Promočený sbíhám do baru ke kávě. Celý den má vydatně chcát. Není ani odpoledne a jsem mokrý.

Radím se, kde přespat v suchu. Doporučí mi Danny’s place za 30€. Je to dvojnásob běžné ceny, ale potřebuji to. Vysuším se, vyperu a dobiju elektroniku.

GPS mě vede dolů do vesnice. Neustále leje. Ve vesnici zjišťuji, že mapy mě poslaly špatně a místní dáma mě navádí zpět nahoru. Otáčím se a jdu správně. U baráku čeká domácí pod deštníkem. Utíkáme dovnitř.

Mám celý barák pro sebe. Dávám si sprchu, vytahuji klíšťata, peru a vařím. Tento neplánovaný luxus si užívám.

Den 5. Curral das Freiras – Pico Ruivo (9 km ↗ 1741m ↘583m)

Ráno jsem vyrážel z ubytování s pocitem lehkého batohu. Celou cestu jsem měl podezření, že jsem něco zapomněl, jak byl lehký. Stejně dobře se šlo do kopce, kam mě navedla hluchoněmá paní. Jazyková bariéra nás nelimitovala a paradoxně jsme si rozuměli.

První část vedla voňavým eukalyptovým lesem. Čekal jsem, kdy mě unaví stoupání, ale únava nepřišla. Ubytování mě dobře zregenerovalo!

Myslel jsem, že jsem v půlce, když se přede mnou objevil vrchol Pico Ruivo bez jediného člověka. Celá hora pro mě! Běhal jsem s foťákem jako splašený. Vrchol střídavě halily mraky a údolí zalévalo slunce. Naplánoval jsem si počkat na západ slunce, někde přespat a vidět i východ.

Je teprve odpoledne a do západu zbývá čas. Scházím do horské chaty na kávu s banánovým koláčem. Pak hledám místo na spaní. U Pico Ruivo je několik přístřešků a váhám, který vybrat.

Vrcholky začíná halít mlha. Pochybuji, jestli z západu něco bude. Brzy začíná pršet. To mě štve! Nic jsem si nepřál víc než dobré podmínky tady. Uléhám do spacáku pod střechou přístřešku a doufám, že vyjde alespoň východ.

Před spaním píšu Míše a Petře. Pozítří letí domů a zítra je poslední šance se setkat. Dávám vědět, že jsem pod Pico Ruivo, zda by nechtěly ráno dorazit na východ a kávu. Moc s nimi nepočítám.

Den 6. Pico Ruivo

6:45 mě budí hodinky. Vidím opak toho, co jsem si přál – mlha, vítr, déšť! Vzdávám to… Najednou slyším lidi. Povědomé hlasy! „Hele, tam je domeček. Myslíš, že v něm někdo bydlí? Myslíš, že v tom spí Mára?“ Odpovídám „Ty vole holky, vy jste vážně přišly? To jsem já, spím tady! Soráč, dneska žádný východ nebude.“

Nevěřil jsem, že dorazí, ale jejich společnost mi zvedla náladu. Udivují se a smějí podmínkám, ve kterých jsem spal. Směju se s nimi. Počasí bylo šílené a moje lenost stavět stan se nevyplatila. Balím mokré věci a v silném větru vyrážíme k chatě.

Luis, pracovník chaty, nám zrovna odemyká. Směje se mému včerejšímu plánu focení. Sdělil mi, že v chatě lze za 15€ přespat. U kávy s holkami zvažuji nabídku. Počasí neustupovalo a já chtěl užít i následující hřebenovku. Domlouvám se s Luisem, že zůstanu. Přechod jsem plánoval se spaním venku, ale osud chtěl jinak.

Loučím se s kamarádkami a zbytek dne sedím u krbu, zatímco venku leje. Jsem rád, že jsem zůstal.

Informační vsuvka – Spaní na Pico Ruivo

V okolí Pico Ruivo se nachází hned několik betonových přístřešků. Pro méně dobrodružné povahy je možné přespat přímo na chatě. Rezervace probíhají pouze na místě, nebo předem po telefonu. I při spaní vevnitř se připravte za nepříznivého počasí na vlezlou zimu a přiberte si raději teplé oblečení, nebo rovnou spacák.

Den 7. Pico Ruivo – Boca do Risco (30,7 km ↗ 2064m ↘3450m)

Probouzí mě déšť. Věřil jsem, že z východu něco bude, ale vzdávám to. Snídám bramborovou kaši s kávou, nasazuju pončo a vyrážím trasou PR1 na Pico Do Arierio, kde podle webkamery vypadá počasí lépe. Loučím se s Luisem a nasazuji rychlé tempo, abych utekl špatnému počasí.

Pouhých 7 km mezi vrcholy znamená odlišné počasí. Honí se mraky, fouká vítr, ale přestává pršet. Mám radost, že se zbavím deště. V půli cesty sundávám pončo a vidím vrchol Pico Do Arierio. Po sedmi dnech přechodu vidím poprvé davy turistů z autobusů. Tuto horu mám rád, ale nezdržuji se. Včera jsem téměř nevyšel a dnes to chci vynahradit.

Mapa mě vede pochybnou trasou. Mapy.cz mě nikdy nezklamaly, ale teď mám pochyby. Prodírám se houštím, jdu podél vybagrované cesty a lesem, než se objevím ve vesnici Ribeiro Frio. Nemohu vynechat Bacloes, kde ptáci zobou z rukou.

Začínám pociťovat únavu. Řeším to v místní restauraci, kde plánuji další cestu. Čeká mě dlouhá, ale už ne náročná trasa.

Jídlo mi prospělo. Nakonec urazím o několik kilometrů víc než plánováno. Zdá se, že nejtěžší část přechodu mám za sebou. Z nejvyšší hory jsem za den dorazil k severnímu pobřeží, kde stavím stan na noc.

Informační vsuvka – Stravování

Na přechod Madeiry jsem si vzal vařič s kotlíkem a dostatečnou zásobu jídla na celou trasu. Když jsem měl možnost, tak jsem se najedl v restauraci, či kavárně. Delta cafés se i po absolvování přechodu přes Madeiru staly mým oblíbeným místem, kam jsem chodil na levné občerstvení a chutnou kávu.

Den 8. Boca do Risco – Ponta de Sao Lourenco (16,8 km ↗ 1231m ↘1595m)

Probouzím se do zamračeného rána, ale stan je suchý. Než ho sbalím, začíná svítat slunce. Dnes to bude parádní den. Nacházím vodopád, kde filtruju vodu a provádím hygienu. Zpočátku cesta není zajímavá, ale brzy se odkrývá krása severního pobřeží s fascinujícími útesy. Ranní slunce dodává šmrnc a já si pískám.

Stezka se stává divočejší. Prodírám se houštím nebo šplhám po skalách. Mám pochyby o směru. Přechod mimo hlavní stezky PR je improvizace, ale baví mě! Uklidňuji se, když potkávám turistu – blížím se civilizaci. Procházím místem připomínajícím Mars. Červenou zeminu jsem tu ještě neviděl.

Scházím do Canicalu. V kavárně snídám. Vedle v obchodě kupuji oříšky a celou bábovku. Věřil jsem, že ji potřebuji a sním najednou. Takhle špatně mi dlouho nebylo.

Zbývá projít městem k cíli – Sao Lourenco. Cítím spálený nos a ruce, ale nevadí mi to. Po dnech mrazu si vedro užívám. Zakončení přechodu jsem nemohl naplánovat lépe. Mám místo na kemp a vedle je pláž, kde se vykoupu. Cestu si maximálně užívám a úmyslně zpomaluji, abych ji natáhl.

Jsem v cíli!

Jsem tak rozžhavený ze slunce, že jsem div při skoku do vody nezasyčel. Auzurová voda a modrá obloha domu dodávají tu pravou exotickou atmosféru. K dokonalosti mi může snad už jen scházet čerstvý kokos a mísa tropického ovoce. Wau, přesně takhle jsem si představoval, že zakončím přechod Madeiry. 

Přepírám si v moři ponožky a spodní prádlo, sluním se na pláži, když v tom na horizontu vidím člověka s obřím batohem na zádech. Volám na něj. Říkám, že sice nemám moc luxusní bejvák, ale pokoj pro hosty bych našel. Třeseme si rukou a já vítám Stephana z Německa na pláži. Jsem rád, že alespoň tu poslední noc se budu mít s kým bavit. 

Dáváme si společně pivo a koláč, bavíme se o životě, cestovatelských zážitcích a tak podobně. Mezitím mě tíží ještě jedna maličkost. Trasa stále pokračuje ještě nějakých pár stovek metrů a já vím, že bych nemohl považovat tenhle trek za úplný, kdybych nešel na samotný konec. Mohl bych nechat batoh se Stephanem, ale to by bylo něco jako švindl. Beru tedy vše s sebou a mířím na závěrečný vrcholek, odkud pozoruji západ slunce a dopisuji tenhle poslední řádek. 

Mapa přechodu Madeiry ze západu na východ

(120 km ↗ 7400m ↘7400m)​

Stáhnout GPX mapu můžete kliknutím sem.